Robert Fürbacher
Jmenuji se Robert Fürbacher a narodil jsem se v Krakonošově království, v půvabném městečku jménem Trutnov. Do roku 2008 jsem však žil a tvořil v Rotterdamu, kde jsem od roku 1988 do roku 1992 navštěvoval a vystudoval soukromou uměleckou akademii. Po roce 1992 následovalo asi 75 různých výstav a expozic po celém Holandsku, též v Belgii a opakovaně na řadě míst v Čechách.
Výtvarné umění mě lákalo v celém svém spektru, a tak jsem se z původních obrazů krajinek začal pomalu obracet ke grafice, impresionismu, pop artu … Vstupní inspirační rozmanitost těchto žánrů a stylů však nikterak neoslabila moji originalitu, typickou a nezaměnitelnou malířskou skvrnu i strukturu.
V polovině devadesátých jsem se posunul až k abstraktnímu umění, které rozvíjím až do dnešních dnů. V mém ateliéru vznikají ojedinělé obrazy, které bezpochyby v sobě nesou mystiku a magii. Obrazový prostor a hloubku doslova vykružuji a trpělivě vrstvím snad nekonečným množstvím transparentních štětcových tahů.
Dokonalých světelných i povrchových efektů dosahuji kombinací technik - akrylových a olejových barev, často i vlepováním různých přírodních a umělých materiálů jako jsou noviny, textilie, mušličky, skořápky, kamínky, torza hmyzu a brouků, korálky, střepy a střípky, miniaturní upomínkové předměty atp. Siločáry takových obrazů potom mívají své průsečíky hluboko v lidském nitru.
Obraz na dálku zasáhne třeba francouzského básníka (stačila reprodukce na internetu!), jindy vede k bezprostřední meditaci či tichému sdílení atmosféry, příjemného tepla a harmonie díla přímo ve výstavním prostoru či ateliéru.
“Abstraktní umění se nedá pochopit rozumem.
Je to čistě citová záležitost.
Přenáším své pocity na plátno a dávám jim tvar a barvu…“
Ostatně moji citovost a citlivost přesvědčivě dokládá i fakt, že jsem se stal úspěšným zachráncem mnoha zašlých a poničených obrazů, loutek či plastik. Těmi správnými zaříkadly svých řemeslných dovedností a živou vodou svých restaurátorských schopností jsem vyléčil a do života zpět vrátil desítky téměř odepsaných uměleckých položek, zubožených torz či trosek uměleckých předmětů.
Světlem oděný malíř
Autor: Mgr. Jaroslav Dvorský
Ve sklepní sluji trutnovský drak střeží poklady země.
Vysoko pod střechou Školní ulice dva malíři zjemňují sluneční světlo.
V laboratoři ZUŠ do křivule s inspirací tak z obou směrů zákonitě něco probublává…
Vzrostlými rostlinami, sytě zeleným sloupovím ateliéru, se tentokrát zvědavě proplétáme až k duši malíře Roberta. Koberec sám místy se stal už paletou. Ale v objetí s hudbou se tu plátna na něm i po stěnách jak květiny k nebi natáčí. Září. Voní. Pulzují. Kvetou. Žáka i mne však zláká při zemi celkem nenápadná vanička. Zato v ní zvláštním svitem nabitá pestrobarevná sklíčka. (Odkud se vzala? Sám zájem pokládá otázku, která padnout nahlas už ani nemusí.)
„Se sklíčky to bylo tak. Volal mi kamarád, že jsou zahrabána v lese. Celkem nedaleko, pod kořeny statných stromů. Ještě v pětačtyřicátém (před povinným odchodem ze svých domů) je tam hluboko pohřbili němečtí skláři. Dvakrát je tak bylo potřeba očistit! Zvláště ty medailonky s jemnými portréty německých hudebních Mistrů. Za války se totiž dobře prodávaly, aby pak peníze za ně utržené na frontě vyhrávaly… Dnes je občas vlepuji, přemaluji, vlastně přetavuji, v reliéf krajiny výhradně (s)nové. Jejich děj původní přepisuji na jiný. (Ještě hlouběji vás pohřbívám, váleční dnové, vás, válečné dějiny!)“
A že světlonoš Robert umí vnést nové světlo právě do obrazu! A svět náš vezdejší (nikoliv bez závad a kazů) v něm svěřit jeho léčivému jasu. Krouživými vibracemi štětce (jako do nekonečné mantry pohroužený mnich, jako medonosná „Tisícročná včela“ v okvětích) jemně pro nás vybrušuje očistný divácký kruh. Kruh světlem klenutý.
A s ním a v něm vybrušuje i nás.