O mě
Trutnovský výtvarník Robert Fűrbacher vystudoval klasickou holandskou malbu na Volné umělecké akademii v Rotterdamu (Nizozemí). Výtvarné umění ho lákalo v celém svém spektru, a tak se z původních obrazů krajinek začal pomalu obracet ke grafice, impresionismu, pop artu… Vstupní inspirační rozmanitost těchto žánrů a stylů však nikterak neoslabila Robertovu originalitu, jeho typickou a nezaměnitelnou malířskou skvrnu i strukturu.
V polovině devadesátých let se posunul až k abstraktnímu umění, které rozvíjí až do dnešních dnů. V jeho ateliéru vznikají ojedinělé obrazy, které bezpochyby v sobě nesou mystiku a magii. Obrazový prostor a hloubku doslova vykružuje a trpělivě vrství snad nekonečným množstvím transparentních štětcových tahů. Dokonalých světelných i povrchových efektů dosahuje kombinací technik, akrylových a olejových barev, často i vlepováním různých přírodních i umělých materiálů (noviny, textilie, mušličky, skořápky, kamínky, torza hmyzu a brouků, korálky, střepy a střípky, miniaturní upomínkové předměty atp.) Siločáry takových obrazů potom mívají své průsečíky hluboko v lidském nitru. Po takovém zásahu se někdy ozve francouzský básník (a to stačil zásah jen přes internetovou fotografii!). Jindy je výsledkem delší meditace přímo před Robertovým obrazem, či tiché sdílení jeho atmosféry (příjemného tepla a harmonie) přímo ve výstavním prostoru či ateliéru. “Abstraktní umění se nedá pochopit rozumem. Je to čistě citová záležitost. Přenáším své pocity na plátno a dávám jim tvar a barvu …“
Ostatně Robertovu citovost a citlivost přesvědčivě dokládá i fakt, že se stal úspěšným zachráncem mnoha zašlých a poničených obrazů, loutek či plastik. Těmi správnými zaříkadly svých řemeslných dovedností a živou vodou svých restaurátorských schopností vyléčil a do života zpět vrátil desítky téměř odepsaných uměleckých položek, zubožených torz či trosek uměleckých předmětů.
Světlem oděný malíř
Ve sklepní sluji trutnovský drak střeží poklady země.
Vysoko pod střechou Školní ulice dva malíři zjemňují sluneční světlo.
V laboratoři ZUŠ do křivule s inspirací tak z obou směrů zákonitě něco probublává…
Vzrostlými rostlinami, sytě zeleným sloupovím ateliéru, se tentokrát zvědavě proplétáme až k duši malíře Roberta. Koberec sám místy se stal už paletou. Ale v objetí s hudbou se tu plátna na něm i po stěnách jak květiny k nebi natáčí. Září. Voní. Pulzují. Kvetou. Žáka i mne však zláká při zemi celkem nenápadná vanička. Zato v ní zvláštním svitem nabitá pestrobarevná sklíčka. (Odkud se vzala? Sám zájem pokládá otázku, která padnout nahlas už ani nemusí.)
„Se sklíčky to bylo tak. Volal mi kamarád, že jsou zahrabána v lese. Celkem nedaleko, pod kořeny statných stromů. Ještě v pětačtyřicátém (před povinným odchodem ze svých domů) je tam hluboko pohřbili němečtí skláři. Dvakrát je tak bylo potřeba očistit! Zvláště ty medailonky s jemnými portréty německých hudebních Mistrů. Za války se totiž dobře prodávaly, aby pak peníze za ně utržené na frontě vyhrávaly… Dnes je občas vlepuji, přemaluji, vlastně přetavuji, v reliéf krajiny výhradně (s)nové. Jejich děj původní přepisuji na jiný. (Ještě hlouběji vás pohřbívám, váleční dnové, vás, válečné dějiny!)“
A že světlonoš Robert umí vnést nové světlo právě do obrazu! A svět náš vezdejší (nikoliv bez závad a kazů) v něm svěřit jeho léčivému jasu. Krouživými vibracemi štětce (jako do nekonečné mantry pohroužený mnich, jako medonosná „Tisícročná včela“ v okvětích) jemně pro nás vybrušuje očistný divácký kruh. Kruh světlem klenutý.
A s ním a v něm vybrušuje i nás.
Mgr. Jaroslav Dvorský